Začátek neznámého

Kdybych se měl zpětně podívat na sebe pár let zpátky, nikdy bych nevěřil, že za pár let budu studovat a žít v jiné zemi, když je mi pouhých 17 let. A to po dobu jednoho roku. Je krásné vidět jak náhodný život dokáže být. Nikdy nevíte kde vám bude konec. Takže to nevzdávejte 😉. A ptáte se kolik dní už tady žiju? No, žiju si tady přes měsíc a půl. A jaké to je? Jaká je škola? Co probíráme v předmětech? Co jím? Jak chutná káva? TV programy? Co hudba? Pomáhám s domácími pracemi? Co dělám? Přátelé? Rodina?  Na všechno zodpovím (nebo aspoň pokusím) v téhle pasáži mého blogu, který bych chtěl rovněž věnovat mé mamce ♡. Kanada naplnila všechna má očekávání. Jak říkám v každém z mých článků. Lidé mě stále překvapují jak milí dokážou být a jak nápomocní vždy jsou. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl zmínit co za povinnosti jsou v mé škole. Například každé ráno před první hodinou se všichni studenti musí postavit a pomodlit hromadně. A poté přichází kanadská národní hymna. Při které musíme stát v

Jaké to je oslavit 17. narozeniny v Kanadě? Obával jsem se ze začátku, zda se mi nebude stýskat po domově, ale nebylo to tak hrozné jak jsem očekával. Po probuzení mě čekal první narozeninový dort, nebo mam radši říct toust?  Byl bohužel pracovní den, takže moji host rodiče nemohli přichystat něco extra. Ale i přes to jsme večer společně s host rodinou od Letizie šli do italské restaurace (protože česká restaurace neexistuje v Timminsu), kde se odehrála ta „katastrofa". Nebudu to komentovat, jen se podívejte.  Tak teďka ten komentář :D. V poklidu duše jsme si užívali příjemný večer s dobrým jídlem a pitím, kdy z ničeho nic jsem slyšel jak celý personál tleská a zpívá někomu kdo má narozeniny asi o pět stolů vedle nás. Začal jsem se smát a řekl jsem, že chudák ten člověk kdo má narozeniny o těch pět stolů vedle. A že jsem rád, že to nemusím zažít i já. No, mýlil jsem se :D. Za necelou čtvrt hodinu slyším to stejné co jsem slyšel předtím. Zpívající personál, který tleská. Začal jsem

Už to bude 10 dní co žiju a funguju v Kanadě. Jaké to je ptáte se? Nuže, hnedka ze začátku bych chtěl potvrdit jeden známý fakt o Kanaďanech. Všichni jsou neskutečně milí a pečující. Každý se ptá jak se zrovna máte a jestli nepotřebujete s něčím pomoct. Věděl jsem, že Kanaďané jsou takové nátury, ale až tak? To jsem si ani nedokázal představit. První dny mě moje host rodina brala na různé výlety po Timminsu a  snažili se, abych se trošku rozkoukal po městě. Taktéž jsme navštívili Walmart, kde jsem mohl oči nechat na všech produktech, které jsem neznal. Takže vlastně všechny :D. Hnedka ze začátku nás společně s výměnnou studentkou z Itálie čekala Rotary party. Byli jsme za „celebrity" mezi místními Rotariány. Navázal jsem tolik nových kontaktů, co bych nenasbíral jen tak. Taktéž jsem byl přemožen dívčí silou. Nevěříte? Tak se podívejte sami! Rád bych navázal na to, že v Kanadě jsem téměř nejvyšší. Ano jsem relativně vysoký, ale na Kanadské poměry jsem obr :D. Samozřejmě najdou se l

Pokládám si otázku: „jak jen začít tento blog?" Začnu ho úplně normálně. Na začátku dne D. Vstával jsem v 3:30 ráno a v 4:30 jsme už měli namířeno s rodiči a sestrou na vídeňské letiště. Ještě jak jsem byl doma tak jsem se rozloučil s mojí babičkou, která bydlí s námi a mohli jsme vyrazit. Cesta tam byla relativně v pořádku, až na pár unavených řidičů, které jsme potkali v průběhu jízdy. Žádný stres jsem nepocítíl a za to jsem byl vskutku rád. Na letišti proběhly poslední fotky s rodinou, odbavení mého kufru, no a především to loučení. Myslím si, že si to dokážete představit jaké to bylo, takže to nebudu nějak extra rozepisovat a přejdu přímo na hledáni mého „gejtu". Jak jsem prošel poslední kontrolou letenek tak už jsem se neviděl s rodiči a sestrou. Hned jsem zamířil na bezpečnostní kontrolu, která proběhla v pořádku. A pak už jsem poslušně postupoval podle světelných ukazatelů a šipek. Po asi dvaceti minutách chůze jsem dorazil na svůj gate. Tam jsem si jen sednul před tab